Cesta na východní Ukrajinu – první část cesty - předání L200 a další pomoc pro 33. brigádu ozbrojených sil Ukrajiny, Charkovská oblast.

V době, kdy byla T4 Jirka na UA připravená na cestu, vyjel jsem z Prahy současně s Vasylem, který jel z Železného Brodu. Setkali jsme na cestě před Ostravou, kde jsme měli sraz s Ivanem (známe se z květnové cesty, kdy jsme od něj na úplně stejném místě přebíral Mazdu B2500), který v Ostravě vyzvedl energetické nápoje, ušetřili jsme za dopravu 80kg balíku do Prahy, nebo jiné svozové místo.

Následně jsme pokračovali na Žilinu, Michalovce, na hranicích s Ukrajinou a kolem ní jsem jel podruhé a pokaždé tam je okolo silnic velké množství zvěře. Bylo to v čase okolo 3. hodiny ráno, jsou to opravdu velká zvířata, která je neradno na cestě srazit. Dokonce při čekání na hranici slyšíte ze tmy hlasité ržání jelenů, nevím jaké přesnější sloveso pro tyto zvuky zvolit.

Následovala cesta k Vasylovi domů, kam jsme přijeli okolo 7. hodiny. Vasyl mě ubytovával se slovy, "Pokoj máš připravený". Dal jsem si sprchu, internet se mi na známé heslo rozběhl a tak jsem poslal zprávu domů a šel spát. 

Vstal jsem v 10:30, přivítal jsem se s Alenou, Soňou a Dášou. Vasyl už byl na nohách, dostali jsme od Aleny snídani a dali jsme se do práce. Přišel Michal a první úkol, bylo obstarat naftu pro všechny tři auta, absolutně cokoliv se zajišťuje či kupuje tak se snažíme obstarat s co nejmenšími výdaji. Zajistili jsme 330 litrů nafty za cenu 230 litrů, může se to zdát jako nevýznamná sleva ve výši 100 litrů nafty, ale my z ní máme vždy radost! Michal jede s T4 tankovat, mezitím dáváme Vasylovi auto do servisu a jedeme s L200 za Michalem.

Nakládáme kanystry do T4 a Michal se vrací domů. My jedeme za dalším úkolem. Jedeme na poštu pro zásilku a současně přebíráme pomoc: oblečení pro vojáky od paní Anna Zejkan, které tímto moc děkujeme. 

Další cesta je pro plachtu na L200. Původní příslib dodání plachty selhal, museli jsme hledat náhradní řešení. Přijeli jsme do firmy, kde vyrábějí plachty na nákladní automobily a nákladní automobily take opravují. Plachtu nám na zakázku vyrobili. Během výroby jsem pomáhal, neměli jsme stejně jinou práci.

Vasylovi přišlo ráno video od kluků ze 137., že přišli o L200, kterou po práci uklidili do stodoly domu. Vesnici ráno bombardoval nepřítel a auto pod sutinami domu shořelo. Druhé auto stálo opodál a je tlakovou vlnou poničené, ale půjde opravit.

Během čekání na plachtu Vasyl komunikuje s jednotkou. Požádali nás, zda bychom neodvezli na lafetě poškozené auto na centrální Ukrajinu, je to cca 800km.Vasyl si vyžádal doplňující informace a čas na rozmyšlenou. Naštěstí se našli jiní, protože jak se ukázalo, byl to už tak opravdu velký krajíc, který jsme na sebe vzali.

Máme plachtu, je asi 17 hod. a Vasyl obdržel od Aleny informaci, že výdeje obědů pomalu končí. Ještě jedeme za paní Virou, na setkání se těším! Dostáváme spacáky, trvanlivé jídlo, obvazy a další materiál. Vasyl ukazuje Viře ranní video ze zničené L200, ta je z toho rozesmutnělá.

Jedeme na pozdní oběd, dostáváme ukrajinský boršč. Alena říká, že v Česku jsou jídla vařená stejně a stejně chutnají, zatímco na Ukrajině stejné jídlo chutná, od každé kuchařky jinak. Během této cesty jsem toto jídlo jedl 4x a mohu potvrdit, že chutnalo pokaždé jinak. Nicméně svíčkovou od mojí ženy Kateřiny a rajskou od tety Marcely, bych take poznal od ostatních. 

Je podvečer, já jsem se šel podělit o řizek s chlebem a housky se salámem, co mi zůstaly s Vasylovým psem Brunem. V květnu na mně ještě štěkal, teď jsem si ho přikrmováním získal. Vítá mě vždy, když jdu kolem, je to krásný pes, je ho pořádný kus.

Uklízím auto, posedíme s Alenou, Dášou a Vasylem u vína a vodky. Probíráme osobní věci z našich rodin. Popisuji, co se událo, za tu dobu, co jsme se neviděli v našem projektu a kam se snažíme dostat. Ptám se na názorové rozdělení společnosti týkající se války. Osij má 2000 obyvatel a z toho 500 je aktivních pro osvobození, ostatní jsou bohužel lhostejní, nebo věří na kompromisy, v zájmu míru, který by ale nevypadal jako mír. Také zmiňuje rodiny, které odjeli před řešením problému a spokojeně vydělávají peníze v zahraničí. 

Podobnou debatu jsme vedli během dne s Vasylem, ale byla zaměřená na generační pohled. Vasylova generace aktuální problém musí řešit. Už je existenční, ale nemuselo to tak daleko dojít, pokud by generace jeho rodičů se bránila dříve, ten proces trval déle, rodiče a jejich generace to připustil. Mezi starší generací stále převládá názor se nějak s russkem dohodnout, co se stalo, stalo se, Buča a další zvěrstva, neuvědomují si důsledků takového kroku.

Zatímco si s Alenou povídáme, Vasyl připravil Vito na cestu. Jdeme brzy spát, ráno se budím bez budíku v 5:40, vstáváme v 6 hodin, odjezd v 7:00. Vstal jsem před 6. hodinou, umyl se sbalil věci. Oproti minulé cestě toho mám polovinu a stejně je to moc. Čekám, až se ostatní vzbudí, stalo se v 7:00. Tedy podle mých hodinek, mobil mi ukazuje Kyjevský čas, ale tady je stejné časové pásmo jako u nás, takže večerní přeřízení hodinek, bylo špatně a vstal jsem omylem o hodinu dříve. Zašel jsem se podívat za Brunem, ten se rozespale vypotácel z boudy, protáhnul se jako kočka a začal vrtět ocasem, zjevně mu včerejší den zůstal v paměti, už si mně bude pamatovat vždycky.

Po snídani jsme vyrazili na cestu, bylo něco málo před 7. hod. U příjezdu do vesnice jsme se potkali s Michalem, nafotili auta a řidiče. Na počátku cesty jsme tři a bude nás ještě jednou tolik. Na počátku jsme jeli v sestavě Vasyl – Vito, Andrej + Michal – T4, Leonid + Honza – L200, na centrální Ukrajině jsme doplnili šestého řidiče Maxe do Vita k Vasylovi.

Řízení offroadu, který je 20 starý, ale platí to do jisté míry obecně, musíte pořád korigovat směr jízdy, pokud chcete, aby auto jelo klidně. Čím více má vůli v řízení, tím častěji a více musíte zasahovat. Jakmile si zvyknete na prodlevu mezi zásahem a reakcí auta, pak tuto prodlevu promítnete do každého zásahu do řízení. Naše L200 je nyní obuté do terénních pneumatik, ale jsou užší, odezva na reakce v řízeni je hodně ostrá. 

Leonid je voják z povolání, má dvě malé děti, jedno se mu právě narodilo, když probíráme s Vasylem, že je Leonid chladnější, vysvětluje mi, že se mu od rodiny těžko odjíždělo a z toho plyne i jeho odezva.

T4 je z kolony nejpomalejši, hlavně při rozjezdu do kopce, jinak v maximální rychlosti se L200 vyrovná. V rámci úprav jsme z něj v podstatě udělali žihadlo. T4 je navíc výrazně úspornější než L200, což se počítá, protože to jsou peníze, které mohou pomoci jinde.

Na západní UA jsem z Prahy ujel 900km, na východní Ukrajinu se s Leonidem střídáme. Leonid se slušně řečeno nebojí, zato já jsem občas pří jeho jízdě zatrnul, ale po čase si to sedlo a praxe a odvaha už dávala dohromady smysl. Během cesty jsme se snažili o dokumentaci, natáčeli jsme videa. Leonidovi jsem popsal co děláme, že je potřeba publicita projektu, abychom měli zdroje pro pomoc, on reagoval pohotově a pomohl nám, kde to jen šlo. 

Tady jsou hlavní tahy, nikoliv dálnice, ale něco jako u nás jednoproudá, ale široká silnice, tak jsou místy neuvěřitelně dlouho rovné, 5km rovina a pak jedna zatáčka a znova.

Přijeli jsme do Pavlova, kde u čerpací stanice necháváme T4 Jirku s Michalem a vojákem, co s námi jede jako spolujezdec, starší chlap, tipuji jako já, nebo o něco málo mladší. 

Jedu v L200 s Leonidem, ten už L200 nepustí a já mu to rád dopřeji. Od chvíle, kdy se obul z pantoflí do vojenských bot, zašel do centra koupit držák na mobil do auta. Pak ho instaloval do auta a místo nekonečného ladění rádia, koupil a instaloval do zdířky pro zapalovač zařízení, které z hloupého přehrávače udělal chytrý a přehrává na konkrétní frekvenci hudbu z mobilního telefonu, jak toto udělal, přesunul se na místo řidiče. 

Poslední zastávka na tankování a pak už až u cíle.

Dnipro pod ranním oparem.

Když se ho Vasyl ptá, jestli nechce vystřídat, říká, že ještě skoro nařídil, já jsem rád, protože během řízení pookřál, už není tak smutný, jako na začátku. Já ho sleduji a snažím se mu být k ruce v podávání zapalovače pití, nebo jiné podpoře, které si všimnu. Současně mám čas na poznámky a píšu tyto řádky.

Jedeme po vedlejších cestách, přemýšlel jsem, jak nejlépe popsat stav cest a způsob jejich používání, jedete po rovné cestě a proti vám auta kličkují ze strany na stranu, je úplně jedno, kdo jede na které straně, každý hledá průjezd s minimem děr. 

Většinou to začíná tak, že ještě na relativně kvalitní silnici v dálce vidíte oblak prachu, pak v něm kličkující auta. Až dojedete na konec silnice, který začíná první pořádnou dírou. U nás byste nadávali, tady je to realita, se kterou musíte pracovat. 

S Leonidem jedeme těmito cestami poměrně dlouho (neuvádíme kvůli pozici), až zabočíme na pole a jedeme podél vzrostných slunečnic. Pole jsou tady úrodné, ve vesničkách jsou sice vojáci, ale na polích se stále pracuje. Kus černé země si při cestě zpět beru, kromě vzpomínek to bude vzpomínka na tuto cestu, až mi z ní, něco doma vyroste.

Přijeli jsme na velitelství, nemohu napsat, co je to za budovu, uvnitř vypadá budova jako nějaké slavnostní místo, je pomalováno barvami, na zdech jsou nástěnky s obrázky dětí. Je to jen velká místnost, polní lehátka, pracovní stůl s počítačem, stůl, lavice, vše jednoduché, podřízené funkci. Na tuto místnost navazuje sklad, všechno je průchozí, vojáci před budovou při první naši návštěvě kalibrují zbraně, jsou v hloučcích okolo budovy a věnují se separátně aktivitám. 

Po seznámení s velitelem nás Leonid bere na pozici jednotky, míjí je další vozidla mezi nimi Humvee. Po příjezdu k jednotce, která je ukrytá mezi poli v lese se setkáváme se skupinou zhruba 20 vojáků, kteří mají v lese krytou techniku a vybavení několika minomety a současné tam pod provizorním přístřešky bydlí a očekávají nasazení, tato jednotka je v záloze. 

Předali jsme jednotce materiální podporu, především potraviny a offroad pro převoz minometu 122mm. U auta jsme vedle fotodokumentace pořídili video, kde Leonid popsal, jak je tato pomoc pro ně důležitá a poděkoval všem, kteří se na této pomoci podíleli, já doufám, že se nám podaří i díky těmto informacím najít další pomoc, protože tady je opravdu potřeba. Vojáci žijí tady v lese pod plachtami a to je ta snazší část jejich práce, tehdy jsem nevěděl, že přesun této jednotky do akce bude poměrně záhy po našem odjezdu.

Leonid a jeho poděkování Vasylovi a celé skupině SOHTASH za offroad L200 Pavel

Vrátili jsme se na velitelství vyřídit dokumentaci k autu, auta se předávají ozbrojeným silám Ukrajiny, předává se kupní smlouva, technické průkazy malý velký doklad o dovozu, auto si převezmou a evidují, opravují, poskytují podporu pro jeho provoz v jednotce.

Doufám že Leonid a celá jeho jednotka se ve zdraví vrátí domů a že jim L200 Pavel pomůže v jejich práci. Sláva Ukrajině ! Hrdinům sláva! 

Loučíme se a vracíme se pro T4 a pokračujeme dále na východ na Kramatorsk. 

Natočili jsme z cesty poměrně dost videí, včetně toho s Leonidem, podívejte se na náš Youtube.