Zakarpatí, Podkarpatská Rus anebo také stříbrná země?
Společná historie je důvodem, proč jsou místní lidé k Čechům velmi přátelští. "Staří vzpomínají, jak se jako děti učili ve škole píseň o tatíčku Masarykovi, a rádi ukážou, co vše se v obci 'za Čechů' postavilo. Zatímco mladší se ochotně podělí o to, kde všude v Česku pracovali," vysvětluje Olena Krušynská. "Naši předkové žili v letech prvorepublikového Československa v krásné době. V době demokracie a prosperity. Tahle vzpomínka mezi lidmi stále je a jen tak nevymizí," dodává.
Praha za pouhých dvacet let (1919 až 1939) investovala do tehdejší Podkarpatské Rusi obrovské prostředky. V regionu se postavily silnice, železnice, nemocnice, budovy, celé moderní čtvrti, které dodnes slouží svému účelu. "Ten rozvoj byl až fascinující," míní ukrajinistka a překladatelka Rita Kindlerová.
Rovněž podle ní jde i v současnosti o oblast (necelých 13 000 km2), kterou nelze v Evropě přirovnat k žádné jiné. Možná i proto ji Češi po zániku Sovětského svazu znovuobjevují. Někteří jsou zvědavi na místa, kde jejich prarodiče působili (a byly jich tisíce), jiné zase přitahuje neuvěřitelně rozmanitá krása hor (tedy i nejvyšší hora Ukrajiny Hoverla 2061 m n. m.) či sametové poloniny.
"Horské svahy protínají rokle s tisíci stříbrných potůčků, které stékají do údolí a tvoří řeky, jejichž břehy lemují venkovská stavení. Proto se také Zakarpatí přezdívá stříbrný kraj," doplňuje svou českou kolegyni Krušynská. Po staletí se v tomto regionu mísily nejrůznější národy: Ukrajinci, Maďaři, Rumuni, Češi, Slováci, Němci, Rakušané, Židé či Romové. Byl to, a svým způsobem to stále je, mnohojazyčný babylon s mnoha jedinečnými nářečími.