Cesta na východní Ukrajinu - Mazda B2500 Flint
Cesta začala už pořízením B2500, koupili jsme jej od soukromého majitele v době, kdy jsme se paralelně věnovali minulé cestě L200 Pavel a T4 Jirka v 9/2023, takže bylo dost času na přípravu.
Na autě pracoval Volodimir Lopatko, který také pomohl významně finančně, aby bylo možné auto pořídit a opravit, zajistil peníze i od známých, dárců, zajistil komplet pneumatik.
Udělali jsme na autě hodně práce. Vyvařil se rám, kompletně celý, lokální opravy karoserie, revize elektroinstalace, vyměnili jsme všechny náplně, olej v převodovce a motoru, výměna olejových filtru, výměna čidla redukce, výměna řemenů, zpevnili jsme hardtop, doplnili síť, těsnění na převodovce, pod hlavou, výměna části výfukového potrubí. Kluci opravovali několik dní, po práci, bez nároku na odměnu, všem patří naše díky a především pak Vlaďovi Lopatkovi, který měl největší zásluhu na zajištění auta a jeho přípravy na cestu.
Auto jsem převzal dva dny před odjezdem od Michala na Černém mostě. Seznámili jsme se poprvé, oba jsme přijeli načas, zeptal jsem se na stav auta, při pohledu zvenku jsem měl trochu obavy, Michal ale s úsměvem řekl, že auto je dobré a měl pravdu, auto je opravdu dobré.
Jeho největší předností je stabilita řízení, klukům se povedlo v rámci odstranění závady poskládat jednotlivé prvky tak, že auto je i ve vyšší rychlosti klidné, na svůj věk a km nájezd. Auto jsme pojmenovali B2500 Flint.
V den odjezdu ještě moje žena Kateřina vyzvedla vosk na výrobu zákopových svíček, který nám darovala paní Hobzová z Prahy, moc děkujeme. Načasování pomoci prvních dvou darů zhruba 100 kg vosku bylo moc důlezité, ve škole díky tomu mohli dokončit 250 zákopových svíček, které vezeme za 12 hodin poté vojákům.
Cesta na západní Ukrajinu proběhla hladce, byl svátek zesnulých a na Slovensku v každé vesničce svítily svíčky na hřbitovech, vypadalo to působivě. Sešli jsme se s Vasylem o půlnoci na hranicích, která byly zcela prázdné. Zhruba hodinu trvala procedura s autem, poté jsme pokračovali na Uzhorod, Osij. Ráno jel Vasyl s voskem do školy, aby bylo možné svíčky dokončit.
Při cestě do školy Vasyl dostal upozornění od Aleny, že zapomněl vyzvednout Soňu ze školky, tak se vracíme, vyzvedáváme i Dášu, která je už s ní. Najíme se a jedeme do školy dnes podruhé, vyzvedáváme svíčky a maskovací síť, prší.
Zastavujeme se pro další pomoc. Paní, která peče pro vojáky, dlouhodobě podporuje, není na to konkrétní požadavek, ale udělá to radost oběma stranám. Vojáci se vyfotí, a Vasyl to paní pošle. Paní dělá to, co umí, chce pomoci, je důležité pomoc zprostředkovat. Je mi to ze srdce blízké, strom není jen kmen, ze kterého lze získat dřevo na topení, ale kořeny, větve, listy, květy, všechno je pro život důležité a zaslouží si pozornost.
Jedeme do školy se podívat na výrobu svíček, jsme ve školní kotelně, je tu teplo, Vasyl ze školy tu dokončuje poslední fázi výroby svíček a to je tavení vosku a zalévání svíček. I s těmi, co se povedly dnes dokončit jich odvážíme přes 250.
Vasyl je jmenovec a spolužák Vasyla Andrishka, který zde zůstal a pracuje ve škole, má také na starosti školní muzeum, které mi ukázal, zaujal mne materiál o místním významném občanovi, podle kterého se jmenuje tato škola. Byl to F.M. Potušák, profesí geolog, který se věnoval archeologickým vykopávkám v Zakarpatí. Na zdi visí vlaječka s názvem obce Osij 1209, uvědomuji si, že o místě vím moc málo.
Jdeme do školy na focení, fotíme dokončování maskovací sítě, děti stojí u zdi na které je natažena nylonová síť do které vplétají proužky látky. Studenti jsou různého věku, není to jedna třída, jsou to aktivní děti, které se rozhodli pomáhat.
Při cestě domů vyzvedáváme Denise, nebyl doma tři týdny a shledáni s rodinou je dojemné, dětí je plný dům, mají mezi sebou velmi hezké vztahy, je to rodina se silnými vazbami, plnými pozitivních emocí.
Než jdu spát, musím si vyjasnit časový posun, kvůli kterému jsem při druhé cestě vstal o hodinu dříve.
Tak se stalo, že mezi novými informacemi si z cesty vezu vysvětlení, jak ke to s tím časovým posunem. Na celé Ukrajině platí jeden čas a to je Kyjevský, je o hodinu posunutý dopředu od českého. Když přijedu na Ukrajinu, tak mi mobilní telefon ukazuje o hodinu více než moje mechanické hodinky. Logicky jsem si před dvěma měsíci, při minulé cestě, nastavil mechanické hodinky podle mobilního telefonu, tím jsem čas sjednotil vstal ráno na cestu o hodinu dříve. Tady ale platí oba časy najednou, Zakarpatí patřilo do Československa, region a místní lidé se času nevzdali a používají ho dál, říkají mu místní čas, když ho píší, píší m.c. Když o něm mluví, tak mu také říkají “našeho času”. Instituce používají Kyjevský čas, tedy i školy, prodejny. Přijde mi to moc milé, že to lidem tady stojí za to rozlišovat, je to drobný detail, který přináší komplikace, ale důkaz o zachování tradic a pravděpodobně i hodnot.
Ráno ještě nakládáme zbytek materiálu do aut a můžeme vyrazit, zastavujeme se pro Michala, který bude druhým řidičem pro B2500, je to profesionální řidič kamionu, který procestoval celou Evropu, bude to spíš první řidič. Po pár kilometrech je mi jasné, že z nás je v řízení auta nejlepší. Má vysokou míru předvídání, jezdí plynule, šetrně k autu a bezpečně.
Krajina v Zakarpatí je nádherná, začátek cesty na pozici spolujezdce znamená mít po pravé ruce několik hodin krásné hory.
Všímám si rozdílů ve způsobu hospodaření, u nás má hospodářství většinou stádo zvířat, tady častěji vidíte pastviny oddělené mezemi nebo keři a na nich vždy jen jedna kráva pravděpodobně pro jednu rodinu, stejně tak jsou krávy a kozy uvázané na travnatých plochách mezi silnicí a domy, většinou jen u vedlejších cest.
Zastavili jsme se na oběd v jídelně s protitankovými zbraněmi, jídlo tam mají znamenité, vybíráte si z několika polévek, salátů, hlavních jídel, všechno vypadá moc dobře, a i to tak chutná.
Střídáme se v řízení, moc to nedělám, ale okoukal jsem od Michala vyřazování a plachtění na neutrál, jsem spíše zvyklý nechat nejvyšší stupeň a udusit přívod paliva sundánim nohy z plynu. Motor sice auto trochu brzdí ale při naší váze to není tak strašné. Oproti tomu plachtění na neutrál šetři energii, protože motor je odpojení a běží na volnoběh. Co je pro něj asi trochu stres je vrácení do práce, zařazením 5 stupně se musí z volnoběžných otáček dostat na 2500 které točí třeba při 100 km/hod a to je záběr pro spojku.
Nevím, jestli nemělo souvislost, ale při příjezdu do vesnice a zatáček jsem podřazoval za 3 a rychlost poté nešla ven. Zavolali jsme Vasyla, aby vhodně zastavil, že jedeme pouze za 3 a nemůžeme jinak. Vzpomněl jsem si na příhodu, když jsme s rodiči zažili podobný problém u Fiatu 137, přejeli jsme celou Šumavu za 3 a za kopci jsme vlezli pod auto a zařadili za 4 a dojeli po roztlačení až do Prahy (utržená kulisa na řadící páce).
Zpátky k našemu problému, Vasyl si sedl za volant a chvilku si popojižděl, pak rychlost uvolnil, o problému věděl, nicméně, když ho vidím u prohlídek aut a podobných situací, zjišťuji, že toho o autech dost ví, informace má jak praktické, tak odvozené, má humanitní vzdělání a říkám si, že schopní a pracovití lidé mohou, nebo jsou okolnostmi donuceni dělat cokoliv, a jsou v tom dobří.
Cestu nám komplikuje déšť a hodně opotřebované stěrače, Michal před příjezdem na centrální UA kupuje na čerpací stanici nové a mění je.
Ještě to není ono, hodně to skřípe, vylučovací metodou zjišťujeme že je to v uchycení, při příští zastávce Michal kupuje olej ve spray a závadu odstraní. Díky jeho zarputilosti máme teď nejlepší výhled a to je důležité, není to jen komfort, ale i bezpečnost.
Moje oblíbená dobročinná jídelna, všimnul jsem si nových členů personálu, kteří u vedlejšího stolu odpočívají a dohlížejí na chod jídelny.
Ve Viniciji přebíráme další pomoc a jedeme pro čtvrtého řidiče, při odjezdu z parkoviště zůstáváme na červené, trochu bloudíme, počasí se zbláznilo, intenzivní déšť navýšil vlhkost v kabině a z auta není rázem nic vidět.
Do deště se zvedá vítr, i plně naložený pickup se při poryvech musí korigovat, musíme zvolnit.
Střídáme se v řízení, do Dnipra přijíždíme v 2:30 pokračujeme dále na Pavlohrad, kde budeme odpočívat.
Zničené cesty nás nutí jet po polích, které jsou místy rozmáčené, ve snaze pošetřit podvozek a vybrat nejlepší cestu zapadáme s Vitem do bláta a B2500 má příležitost se uplatnit a tak jej zapřaháme do opratí a Vito vysvobodíme z bahna. V tuhle chvíli se hodí voda, kterou máme připravenou pro tyto situace, protože jsme celí od bláta.
Jedeme dál na východ, když projíždíte vesnicemi, vidíte modro žluté kombinace, modré vrata, ploty, střechy, zábradlí na mostech, dětské skluzavky, vlajky vztyčené na hřbitově, je to všude na Ukrajině, ale tady na východě jako by vzdorovali, jsme Ukrajina, tohle je náš domov a nevzdáme se.
Musí to být v hlavách russů, kteří tady jsou tady rozkaz a bez motivace v srdci, které nemají, děsivé, strávit to odhodlání napadené země, které by je zžíralo až do konce, pokud by se jim podařilo tuto zemi urvat.
Vykrváceli by s časem, protože tuhle víru nezlomí, jen vejdou do minového pole a časem prostě nebudou, zbyde z nich jen prach v poli, z víry opět vyroste národ jako pšenice, nebo kukuřice každý rok na těchto polích plných úrodné země. Pokud má národ svoji hrdost, můžete si získat jeho srdce, ale nemůžete si podrobit jeho duši.
Přijeli jsme do Druzkivky, setkali se s kluky od 3 útočné brigády, vzali nás za město na rozbité cesty, měli civilní auto, kterým jsme za nimi projížděli jen stěží, umí velmi dobře využívat zdroje, které mají k dispozici.
Přeložili jsme materiál a předali s ním auto, dostali od nás kromě auta i potraviny, energy nápoje, hřejivé polštárky, zákopové svíčky, plyn do vařičů. K autu dvě sady pneumatik do bláta.
Podepsali nám naše vlajky a my jsme se vydali na další předávku, která byla ve Slavjansku. Měli jsme tam dvě jednotky, jednotku David, jednotku 4. Brigádu rychlé reakce Národní gardy Ukrajiny, zásobovací jednotku 3035. Kluci přijeli s autem David, bylo příjemné vidět, že slouží a pomáhá jim v jejich práci. Materiál byl hodně podobný jako pro 3 útočnou brigádu, navíc termoprádlo, teplé bundy.
Když jsme fotili předání pomoci a konkrétně svíček, ukazoval jsem na svém telefonu fotky ze školy, aby viděli, kdo na nich pracoval. Překvapilo je, že svíčky dělají děti. Ukazoval jsem jim výrobu maskovací sítě. Informaci hned mezi sebou sdíleli a požádali mne o poděkování dětem, které jim pomohly. Tímto tak velmi rád v tomto textu činím. Děkujeme každému jednomu z Vás, ve svíčkách je více než jenom teplo, je tam naděje, je tam energie, motivace vytrvat, kterou jste předali vojákům.
Poslední předávka byla pro 4. Brigádu rychlé reakce Národní gardy Ukrajiny, předali jsme maskovací síť, vyrobenou ve škole, stejně tak zákopové svíčky, hřejivé polštářky.
Dostali jsme řadu materiálu - artefaktů do muzea.
Cesta sice nekončí, dokud se nevrátíme domů, nicméně už přemýšlíme o té další, máme zajistit auto pro 137. Chybí nám prostředky, budeme je muset zajistit, do té doby musí jednotka čekat. Hlavní téma bude teď teplo, polštářky, svíčky, vosk, výroba, oblečení, spacáky, maskovací sítě.
Bude to ještě hodně cest, myslíme na kluky vepředu a doufáme v pomoc dárců, protože bez Vás to nepůjde.
Pokud můžete přispět jakoukoliv formou, nebo i malým finančním darem, udělejte to prosím. Sdílejte prosím informace o našem projektu, bez podporovatelů můžeme jen obtížně pracovat.
Když si vyberete jiný projekt, který pomůže Ukrajině, budeme rádi (sami se snažíme zapojovat se i do dalších projektů). Pokud vyzkoušíte dárcovství, kde uvidíte na konci efekt ke kterému jste pomohli (o toto se od počátku snažíme) budete možná šťastnější a stanete se aktivními ve změně světa k lepšímu. Opravdu není nejdůležitější, jak velký skutek uděláte, důležité je se zapojit a akceptovat vlastní odpovědnost toho, co se kolem nás děje. I když se to neděje na našem dvorku, nebo na tom co se děje špatného, neneseme vinu.
Pokud máte k naší práci připomínky, náměty na zlepšení řekněte nám to, pokud máte slova chvály, řekněte to prosím dalším lidem.
