Únorová cesta na Ukrajinu s Toyotou Avensis a Fordem Ranger
Jeli jsme z Prahy ve čtvrtek odpoledne ve 13 hodin, Jirka si vyzvedl auto Toyota Avensis a vydal se na cestu, já jsem jel ještě do skladu ve Vernýřově, kde jsem doplnil chybějící materiál. Vezli jsme ve Vitu: 4 elektrocentrály, 3 Ecoflow, 12 krabic ohřívacích polštářků po 240 ks, dvě maskovací sítě, sadu použitých pneumatik pro offroad a hasicí přístroje.
Měli jsme sraz ve Vysokém Mýtě, kde jsme tankovali, během cesty jsme zjistili, že Toyota má málo oleje, doplnili jsme jej a natankovali. Zavolal jsme Vasylovi, aby domluvil v servisu výměnu oleje, podle VIN objednali potřebné filtry. To bylo jedno z mých překvapení, že skutečně do Zakarpatí dorazí prakticky jakýkoliv díl do druhého dne, klidně v sobotu.
Cesta byla dobrá, počasí na únor dobré, déšť, ale nemrzlo, takže bez problémů, mířili jsme na náš přechod Ubla. Podle navigace byl dojezd na začátku okolo půlnoci. Reálně jsme po cestě ztratili okolo hodiny na zastávkách, snažili jsme se držet předpisů, hlavně na Slovensku u hranic, kde na nás čekávají a také se tam hlídka pohybovala. Především jsme dávali pozor na zvěř. Právě poblíž hranic se riziko střetu se zvěří zvětšuje, je to blízko Karpat, zvířata jsou mohutná a je jich tam dost. U hranic už byl sníh a led, museli jsme zvolnit, před hranicí jsme se zastavili, rozdělili dokumenty a dohodli se na rolích. Byl to první případ, kdy jsme přecházeli hranici sami.
Z Prahy jsme měli dobrou přípravu dokumentů na auta i materiál, ale i tak jsem se obával, zda budeme mít všechno v pořádku.
Jirka jel první s Toyotou, já jsem jel s Vitem za ním. Jirka v autě skoro nic neměl, pouze letní kola, já jsem měl materiál uvedený výše. Na Slovenské straně jsme narazili na mladšího celníka, snažil jsem se nasadit maximální vlídnost, úslužnost, aby umožnil jednání hladký průběh. Předložil jsem všechny dokumenty, nicméně po nás byla požadován papír, který jsme neměli a nikdy jej po nás nechtěli, deklaraci, že materiál je humanitární pomoc. My jsme měli předávací protokoly, kde byl účel uveden, ale neviděl slovo humanitární, zapochybňoval co je Ecoflow a zda jako humanitární pomoc funguje. Nakonec odešel spokojen s deklarací pro Ukrajinskou stranu, kde bylo vše uvedeno. U vývozu auta chtěl vědět pořizovací cenu auta, 50 tis se mu zdálo málo, nicméně doložili jsme, chvíli to trvalo, ale bez problémů.
Na ukrajinské straně to bylo snad ještě jednodušší, díky deklaracím, které měli v elektronickém systému, už věděli, kdo jede, jakým autem jede a co veze. Důkladnější bylo, co vezeme, zda je to shodné s deklarací, chtěli vidět obsah krabic. U vývozu auta chtěli bližší iniciály k Jirkovi, který byl na Ukrajině poprvé a neměli ho v systému, jinak auto ani podrobně neprohlíželi, v minulosti jsme u aut hledali VIN, to se ani nedělo. Ještě padly dotazy na stav paliva ve Vito kvůli návratu a rozdílu cen paliv na Ukrajině a v EU, kde sledují, zda někdo nevyváží levnější palivo z UA. Celá procedura na obou stranách byla okolo 1,5 hod i když tam nikdo nebyl, čekáte na jednotlivé úkony. Ažy před 3 hod jsme vyráželi na Osij.
Relativně záhy za hranicemi nám přestávaly fungovat navigace a tak jsme zastavovali a ujišťovali jsme se o cestě, bylo to á 140 km od hranic do Osij, dvě hodiny cesty, vycházelo to podle navigace před 5 hod v Osij, to se nepovedlo, právě z důvodů komplikací s navigací.
Já se svým orientačním nesmyslem jsem dovedl skupinu k Vasylovi, byl jsem na sebe pyšný, že s tímto handicapem jsem to zvládl, čekal jsem ovace, místo nich tma, nikdo nikde, Vasyl na nás čekal do 2 hodin a pak usnul, nicméně jsme se uvítali a šli jsme spát.
Pátek byl přípravný den na cestu, ráno Vasyl potřeboval odjet do Uzhorodu, dopoledne jsme prospali a po brzké snídani/obědě jsme jeli do školy vyzvednout 1 síť a svíčky, počítače, které se podařilo pořídit pro vojáky. Po focení jsme se přesunuli k Anrejiovi do muzea, kde jsme si s Jirkou prošli expozici a převzali 3 sítě, které v institutu dobrovolníci vyrobili.
Odvezli jsme Toyotu do servisu a vyzvedli jsme si Forda. Potom jsme jeli pro naftu, natankovali jsme Vito, Forda, potom jsme natankovali kanystry na cestu.
Vrátili jsme se domů, vyklidili auta, zprovoznili jsme elektrocentrály a naložili jsme auta, začalo pršet a byla tma, už byl večer, měli jsme tedy v podstatě štěstí na počasí.
Povečeřeli jsme, povídali jsme si a šli spát, ráno odjezd v 8:00. Probudili jsme se do krásného počasí, popravdě mi přijde, že to tak bylo vždycky, jako by nás Ukrajina podporovala v naší práci a na počátky cest nám připraví sluníčko. Jeli jsme pro Andreje do muzea, potom pro Toyotu do servisu, zastavili jsme se ještě pro dobroty pro vojáky od dobrovolníků a vyrazili jsme na centrální Ukrajinu. Vasyl jel ve Vito první, druhý Jirka s Andrejem v Toyotě, já jsem to uzavíral s Fordem.
Centrální Ukrajina
Jirka se naučil jezdit ukrajinsky. Celou cestu z Prahy jsme jeli spolu jsme jeli podle předpisů, od hranic jsme začali jezdit přes vesnice 70 místo 50 km/hod, dále na centrální Ukrajinu jsme přizpůsobili styl Vasylovi, který vede skupinu, předjíždění, rychlosti se přizpůsobují více možnostem, samozřejmě bezpečně, nicméně je tady hodně pomalých aut, které je potřeba vyřešit rychle a nezdržovat se za nimi.
Jirka už jezdí jako Ukrajinec :-).
Cesta na centrální Ukrajinu je tou snazší částí, je to v podstatě v pracovní dobu, kdy řízení = práce, únava začíná večer.
Na centrální Ukrajině ve Vinici přistoupil další řidič Jura, který má dva syny na frontě, při minulé cestě jel také a v Dnipru se mohl setkat se synem. Jura vystřídal Vasyla ve Vito a ještě před příjezdem na centrální Ukrajinu se vystřídali Jirka s Andrejem, aby Jirka mohl jet se mnou a střídali jsme se s Fordem.
Tankovali jsme během cesty auta z kanystrů, abychom pošetřili náklady s palivem. Toyotu jsme tankovali u stojanů, protože benzín jsme neměli.
Během cesty jsme viděli 5 těžších nehod, osobní auta, kamiony, souvisí to s počasím, silnice jsou sice suché, ale u krajnic namrzlé, auta jsou starší a důsledky u čelních srážek nehod horší. U jedné takové jsme dost dlouho stáli.
Míjíme památníky hrdinům, kteří obětovali obraně své země to nejcenější. Život!
Teplota klesala, na zastávce 120 km před Dniprem, kde jsme si dali pauzu okolo -10 °C.
Cesta byla ale dobrá, na poslední části jsme střídali Andreje na Toyotě, já jsem se vrátil k řízení Forda, je to pro všechny pořádná porce km.
Ještě k zimě. Ta je pořádná, když už byla tma, chtěl jsem si očistit okno abych mohl natáčet videa z držáku a po ostřiku voda okamžitě zmrzla a na okně se vytvořila bílá vrstva, přestal jsme viděl úplně, musel jsem najít skulinku, kde jsem se mohl orientovat a počkat, až se voda odpaří, takže zima opravdu pořádná.
Po cestě jsme navštívili naší oblíbenou jídelnu.
Rozdělili jsme skupinu, jeli jsme s Vasylem směr Záporoží na jednání s velením o kamionu pro hygienické zázemí na frontě pro vojáky. Jde o projekt, který máme v přípravě, po cestě jsme měli naplánovanou první předávku materiálu.
Dojeli jsme na první předávku 65 brigáda Art. Division, směr Robotino, předali jsme Ecoflow, hasicí přístroje, setkali jsme se u památníku.
Hygienický kamion - nový budoucí projekt
128 brigáda dělostřelecký batalion, probrali jsme s vedením podrobné potřeby, zadání pro‚ hygienický kamion, měli jsme od našeho kolegy Jirky P. první návrh, který byl v rámci schůzky připomínkován. Domluvili jsme se na komunikaci, kontaktech.
S Jirkou Pohlídalem jsme se seznámili loni, je to dobrovolník, který má kompetenci tento projekt realizovat (auta a závodění jsou jeho život, podniká v oboru, který je předurčen k realizaci takových projektů), je zvyklý věci dotahovat do konce, má inovativní myšlenky, má vůli a motivaci k pomoci, to jsou přesně lidé, které potřebujeme.
Máme informace k tomu, abychom mohli projekt posunout dále, bylo fajn se sejít osobně, je to pro nás velký projekt.
Druhá předávka byla 137 samostatný prapor námořní pěchoty, přijel Max, potkal jsem se s ním před rokem a půl na své první cestě na Ukrajinu, přijel L200 které jsme zajistili v minulosti, chválil ho.
Zasedl za Ranger, popsali jsme mu, jak jsme ho vykoupili, že to bylo hasičské auto, nebylo v terénu, opravili po nehodě, že jsme ho s bráchou jsme ho nastříkali (dodali jsme ještě barvu na doladění maskování, to se pousmál, asi na to nedojde, ale uvidíme), že má najeto 70 tis km, byl garážovaný, má netknutý rám, pohony plně funkční.
Auto si nastartoval, viděl, že šlape jak hodinky, říkal, že je to nové auto, evidentně byl potěšený.
Předali jsme Ecoflow, elektrocentrálu, nové pneumatiky do bláta na rozměr Rangeru, jedna sada starších pneu pro L200 na dojetí, zákopové svíčky ze školy v Osij.
Bylo to moc příjemné setkání, Max popisoval, jak to bylo v Krynkách, kde několik měsíců vyčerpávali rusy na levém břehu Dněpru. Splnili svůj úkol, ale hodně se jich nevrátilo. Moc si vážíme vojáků, kteří obětovali i pro naší svobodu to nejcennější, je nám ctí pomáhat a jsme rádi, pokud se to takto významně povede, jako tomu bylo nyní.
Moc dobře si uvědomujeme, kolik lidí za tím stojí, přehrává se mě v hlavě co muselo předcházet, kdo všechno musel udělat něco správného, my jsme v několika minutách náš úkol dokončili při předávce.
Jen namátkou pár významných věcí, které se musely stát, s opravou Rangeru nám pomohl Autoservis RADAC, museli bychom sehnat několik desítek tisíc korun, ale opravu provedli zadarmo v rámci podpory Ukrajiny, ze srdce díky.
Dar posledního dne v roce 50.000 Kč na Ford Ranger od NeoVize oční kliniky dokončil sbírku a byl významný a bez něho bychom auto jen obtížně dofinancovali, díky moc. Sbírky na platformě Donio na elektrocentrály, ohřívací polštářky, Ecoflow zásadně pomohli, aby se to stalo, moc děkujeme za možnost pomáhat.
Od jednotky jsme dostali darem vlajku praporu, ještě jednou, je nám ctí pomáhat.
Na stejném místě proběhla třetí předávka, pro nás nové jednotce, 155 brigáda Svaté Anny, je to Francouzská brigáda ve směru Pokrovsk. Jednotky byly vycvičeny ve Francii, mají i vybavení z Francie, jeden z vojáků pracoval 10 let v Ústí nad Labem, mluvil trochu česky.
Předali jsme maskovací sítě od našich dobrovolníků, zákopové svíčky, zákopová kamna, která jsme vyrobili v ČR, první série 68, částečně financované také z Donio sbírky. Dále ohřívací polštářky, elektrocentrálu.
Moc příjemné setkání, vojáci jsou vděční za pomoc, společně se fotíme, přidáváme další podpisy a poděkování na naše vlajky.
Přesouváme se směr Kramatorsk, po cestě se zastavujeme v naší jídelně. Jsem rád, že ji Jirka viděl, tentokrát tam bylo hodně vojáků, atmosféra přesto komorní, prakticky nikdo nemluví, všichni v tichosti dělají to, proč sem přišli.
Čtvrtá předávka, Kramatorsk, předáváme 154 brigádě, vč. 5006, zajišťují radiospojení, předáváme Toyotu Avensis s náhradní sadou kol, 3 maskovací sítě, elektrocentrálu, ohřívací polštářky.
Pátá, poslední předávka na stejném místě, Vč.0139, předáváme Ecoflow, ohřívací polštářky.
Od prakticky všech jednotek dostáváme „dárky“ v podobě artefaktů z války. Jsou to různé obaly od munice, například od „Javelinu“, nebo „hilzny“ od dělostřelecké munice, nábojové boxy, jiní, tentokrát i část křídla od dronu s rozpětím okolo 3m. Důvodem, proč materiál vozíme je snaha vybrat materiál, ze kterého bychom mohli udělat umělcké kusy a tyto vydražit ve prospěch pomoci Ukrajiny, případně materiál, který takto nelze využít, putuje do muzeí na Zakarpatí.
U všech předávek přijímáme díky, na díky odpovídáme stejně, vděčíme vojákům za jejich práci, při obraně se zlem, jsme si vědomi, že místo narození jsme si nijak nezasloužili a klidně jsme v jejich roli mohli být my a pokud neuspějí, můžeme stejnému nepříteli čelit v budoucnu sami.
Na předávku jsme přijeli o 2 hodiny později, začíná sněžit, v Kramatorsku už jsou vedlejší silnice pokryté ledem, je potřeba co nejdříve vyrazit na cestu zpět.
Cesta zpátky
Cesta zpátky byla na východě hodně náročná, místy jsme toho přes vánici moc neviděli.
Máme pocity dobře odvedené práce, samozřejmě myšlenek je hodně, ale únava je silnější, jeden musí zůstat vzhůru a řídit auto, ostatní postupně usínají. Než se tak stane, pijeme panáky, třetí na počet těm co v boji obětovali to nejcennější v boji za naši svobodu. Přijeli jsme si pro lekci pokory, tu jsme dostali, minimálně na čas si více než ostatní vážíme toho, co máme, není to málo, není to samozřejmost.
Na centrální Ukrajině se loučíme s Jurou a pokračujeme na Zakarpatí, když skončí cesta na Zakarpratí, začínáme se s Jirkou vracet. Před odjezdem jsme pozváni k Andrejovi na večeři, rádi přijímáme, na Ukrajině je moc dobré jídlo a pití, což se zase potvrdilo. Loučíme se s našimi přáteli na Ukrajině a míříme na hranice, původně jsme chtěli jet přes Ublu, ale nakonec překračujeme ve Vyšším Německém, je tam volno, vidím autobusy, prohlídky, stejní celníci kontrolují i nás, v autě je neskutečný nepořádek, vykládáme jej na stoly ke kontrole, poslední hranici překonáváme a míříme domů. Chtěli jsme se původně zastavit u Jirky P. a probrat kamion, ale jsme 3 hodiny napřed plánu a tak jedeme rovnou domů, v Praze jsme po 6 hodině.
Závěr
Znova jsme si ověřili, že naše pomoc je smysluplná, potřebná, začínáme pracovat na další cestě, protože sklady jsou skoro prázdné a nepokrytých nových požadavků je hodně.
Budeme zase potřebovat pomoc od dárců a dobrovolníků, doufáme, že i tento zápis z cesty třeba bude motivovat k pomoci, je adresná, pomáhá tam kde je potřeba, pracujeme s transparentními účty, je možné veřejně si vše zkontrolovat, záznamy z pomoci jsou dohledatelné.
Pokud sdílíte naše hodnoty a chcete dopomoci k dosažení cíle, a to podporou ukrajinských jednotek dopomoci k vytlačení agresora z Ukrajiny a zajištění spravedlivému míru, pojďte se zapojit do našich aktivit a to buď finanční podporou projektů pomoci, jako dobrovolník, který pracuje na projektech podpory, může to být výroba, nebo nějaká jiná potřebná činnost, která patří do skládačky na jejichž výstupu je například podobný výsledek, o kterém jste si mohli právě přečíst.
Děkujeme ze srdce všem dárcům a dobrovolníkům !
Stále nám běží další sbírky na podporu Ukrajiny, budeme rádi za Vaši podporu:
Ze srdce moc děkujeme všem dobrovolníkům a dárcům.
Vydržíme, protože je to nutné, protože chceme lepší svět pro naše děti.
СЛАВА УКРАЇНІ! ГЕРОЯМ СЛАВА!
Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!