Cesta autobusem zpět je zážitek, který nechcete zažít!
Cesta autobusem z Irsavy do Prahy je asi to nejméně pozitivní na celé cestě, skupina řidičů se dělí na ze Zakarpatí, centrální Ukrajiny a z Prahy. Pokud vezu auto z ČR, nemám se jak jinak vrátit. Vlastní cesta busem je bez problémů i když dlouhá a nekomfortní a v návaznosti na to co předcházelo, by člověk byl rád s rodinou, jako ostatní. Místa na nohy je tak málo, že za chvíli zoufale hledáte polohu pro kolena, která bolí, jedu tuto cestu počvrté a vím, že nejhorší je hranice.
Na hranici autobus čeká několik hodin, minimum je 3 hodiny, ale také klidně 5 hodin. Jsem předsvědčen, že rychlejšímu odbavení chybí vůle, je to dáno přístupem a motivaci UA a SK, UA vlastně nechce odliv občanů, SK nechce cizince a k Ukrajině navíc aktuálně nemá pozitivní vztah, řekl bych zejména na východě. Hranice je tedy místo, kdy je člověk oběti situace a nejsou to hezké věci. Takže strategie služby na hranici je co nejdéle, co nejstrašněji, na slovenské hranici bych obraz nazval "Práce dozorkyň ve věznici pro ženy".
Vzpomněl jsem si, jak se například v Itálii chovají k dětem, asi by bylo nemyslitelné nechat cca 10 dětí ve vydýchaném autobusu, který nemá otvírací okna a ve kterém neběží 4 hodiny klimatizace, pozoruji starší cestující, kdy zkolabují, protože kyslíku tu už moc není, štěstí že je večer. Autobus 15:10, platíme rovnou řidiči za sedadlo 35, jdeme pozdě, už bychom to nestihli vyměnit a na kasu. Na hranici nás čeká několika hodinové čekání a ponižování, tak jsem zvědavý.
Celkový čas strávený stáním a procedurou na hranici byl 4,5 hodiny (čekání 80%, procedury 20%), přitom před námi byly dva autobusy, problém byl, když jsme přijeli, prohlídka a čekání dětí na příchod celníků na slovenské straně včetně jejich přístupu k ženám s dětmi byl otřesný, zážitek, kdy nejedná rovný s rovným, pocity z toho jsou mizerné, měli bychom mít společné hodnoty, k tomu odpovídající standardy chování k lidem na zcela jiné úrovni.
Vyslechli jsme v autobusu rozhovor otce s manželkou, povětšinou do ČR odjíždějí matky s dětmi. Zmíněný rozhovor jsem nepředložil úplně, ale otec v něm říká, že je dobře, že odjíždějí, na druhou stranu projevují k sobě náklonnost, rodina se evidentně rozděluje pod tlakem okolností na Ukrajině, říkám si, že mám štěstí, že nejsem na jejich místě. Nijak jsem si to nezasloužil, ale je to tak, i proto je správně, že Ukrajině pomáháme.
Jel jsem na Ukrajinu pomáhat, ale také jsem si jel pro lekci pokory, abych se znovu přesvědčil, že se máme opravdu dobře a i když jsme si to nezasloužili, nebo právě proto, měli bychom se snažit pomoci těm, kteří takové štěstí neměli. Někdy slýchám argumenty, které mohou zasét semínko pochybností, argumenty založené na reálných základech, které do našeho světa vnášejí pochybnosti, jestli jsme názorově objektivní, jsou to často hlasy volající po míru, proč vozit pomoc, aby v boji Ukrajina vytrvala, umírali dál lidé, pokud prozatimní výsledek nevedl k cíli, není skutečně tato cesta vyčerpaná?
Když se přistihnu, že tyto argumenty znovu přehodnocuji a snažím se touto optikou na svět dívat, vždyť kdo by nechtěl mír, pak se ale vždy musím vrátit na začátek, situace nevznikla včera a není to spor dvou stejných stran, je to čistá agrese jednoho státu vůči druhému a druhý se brání ! Tady nemohou platit rovnice, kde lze uplatňovat pravidla na obě strany stejně, agresor se svým jednáním připravil o jakékoliv právo na obhajobu, jediná cesta ven je agresi odmítnout, protože pokud to neuděláme, fakticky jí schvalujeme a je jen otázkou času, kdy si tento model osvojí další agresoři a svět se stane jedním velkým bojištěm. Tedy pokud Ukrajina hájí principy civilizovaného státu a obětuje životy svého národa, pak bychom se měli hrdě přidat s naší pomocí, je to nepředstavitelná cena, kterou jsme my sami v minulosti nedokázali zaplatit, máme výjimečnou příležitost z tepla domova pomáhat odvážným ženám a mužům, kteří se bránit odhodlali.