Květen 2023, Mazda B2500 jménem David
Úvod:
Do skupiny podporovatelů Ukrajiny jsem se zapojil před půl rokem. Pár osobních údajů pro zasazení do kontextu, s ohledem na charakter článku, je mi 51 let, mám rodinu, maželku Kateřinu a tři děti dvě dcery Annu 21,Terezu 19 a syna Davida 11. Pracuji jako personální a finanční manažer ve firmě zabývající výzkumem, vývojem, výrobou a prodejem zdravotnických prostředků, zejména kostních a zubních implantátů a prostředků pro regeneraci kostní tkáně. Firmu v roce 1991 spoluzaložil můj otec Igor Riedl, já ve firmě pracuji 20-tým rokem.
Oblíbené zvíře je pes, je věrný, vrací Vaší pozornost, je předvídatelný.
Proč jsem se rozhodl napsat o cestě na Ukrajinu? Protože jsem chtěl v prvé řadě případným podporovatelům Ukrajiny přiblížit mou zkušenost. Za druhé jsem chtěl zaznamenat některé úhly pohledu, které časem pro mne, bohužel nebudou tak zřetelné, jak bych chtěl a budu ztrácet pokoru, s jakou jsem tyto zkušenost přijal.
Rozhodnutí na Ukrajinu odjet mělo svůj vývoj. Na počátku roku 2023 jsem prožíval osobní krizi. V tomto období jsem se rozhodl, že věci nebudou jako dříve a moje odhodlání pomáhat Ukrajině se přeneslo do skutečnosti. Aktivně jsem vyhledával příležitost pomáhat hmatatelně, protože na co si nesáhnu, to jako by pro mne neexistovalo. Vasyla Andrishka jsem kontaktoval s konkrétní nabídkou pomoci, díky článku v Jabloneckém deníku, kde byl uveden jeho telefon.
Následně jsme se dohodli na několika položkách podpory, které jsem zajistil a dovezl na sběrné místo. Tam jsme se předběžně domlouvali, že pojedu při některé z budoucích cest, jako řidič auta, které budeme předávat vojákům na Ukrajině. Záhy došlo k nehodě u podporované jednotky 137 samostatného praporu námořní pěchoty ozbrojených sil Ukrajiny, která při jízdě na noční vidění zničila poměrně zachovalý pickup a položka se tak stala urgentní. Následně jsme proto koupili offroad Mitsubishi L200 a hned poté Mazdu B2500 a právě druhé z aut, bylo auto, kterým jsem jel na Ukrajinu.
Koupeno bylo v Ostravě od přímého majitele, což je vždy lepší, protože lze ověřit, jak bylo s autem zacházeno a co lze od auta čekat. Toto bylo auto, o které se majitel staral, mělo dokonce khaki barvu. Při nákupu aut je vždy přítomný technik, kterého Vasyl zajistí. Já jsem v roce 2023 asistoval u několika obchodů, při kterých jsme vykupovali ojeté auta na Ukrajinu a jedno jsem se naučil. Pokud kupujete auto na Ukrajinu, musíte koupit funkční stroj, kde je důležitý motor, převodovka, rám a základní funkčnost, a to vše za nízkou cenu. Auto za 300.000 Kč je nesmysl, protože stejnou službu udělá auto za poloviční cenu. A pokud máte k dispozici 300.000 Kč musíte zajistit auta minimálně dvě, nebo jedno a jiný aktuálně nejpotřebnější materiál.
Ta zodpovědnost za účelné vynakládání prostředků se po čase stává zcela přirozená. Přistihnete se, že peníze začnete přepočítávat v materiálu, který jste mohli koupit, třeba 1.800 Kč jsou dva turnikety, které mohou zachránit až dva vojáky se zraněním nohy nebo ruky.
První část
Zpátky k cestě, když od Vasyla přišel dotaz, na termín cesty, kdy budu moci, najednou se ta teoretická nabídka stala skutečností a znova ptáte sami sebe, jestli jste připraveni a chcete to udělat. Dneska je takové rozhodnutí pro mne snazší, ale tenkrát si pamatuji, jak ve mne hrklo. Přehodnocení bylo snadné a na rozhodnutí nebylo co měnit, jakmile jsem termín potvrdil, tak se mi ulevilo, protože moje rozhodnutí padlo a já jen málokdy změním rozhodnutí, bez nějaké nové skutečnosti, která by k tomu dávala důvod.
Preferuji plán před improvizaci, ale tady to nešlo, jsem šel prakticky zcela do neznáma, bylo to pro mne hodně nekomfortní. S Vasylem jsem se při odjezdu viděl fyzicky podruhé, jinak veškerá komunikace byla po zprávách, ale bylo jich zase hodně. Komunikovali jsme prakticky denně o věcech, které je potřeba zařídit kolem aut a vybavení. Nebylo kde čerpat, co si přečíst, jak se připravit, nevěděl jsem do čeho jdu, ale věřil jsem, že to zvládnu a věděl jsem, že to je správně.
Nastal den D a z původní dohody, kdy jsem měl auto vyzvednout v Ostravě, jsme se nakonec sešli s Vasylem v Praze. Byl to první zásek do mého plánování, protože jsem měl odjet o den později. Místo toho jsem odjel odpoledne z kanceláře rovnou pro věci a odjezd. Důvod byl ten, že auto mělo končící převozní značky a bylo nutné jej vyvést do půlnoci z EU, jinak to znamenalo další náklady. Náklady v řádu vyšších stokorun a řadu tisíce, teď nevím, ale postupně jsem začal chápat, že Vasyl opravdu hospodaří s darovanými prostředky velmi disciplinovaně a je to pro něj přirozené. Raději změní třem lidem plány, než aby vydal zbytečně peníze dárců zbytečně.
Na místo srazu mne přivezla manželka, která se s Vasylem seznámila a požádala ho, abychom dávali na sebe pozor, Vasyl jí odpověděl, že tam nikdo nejedeme umřít a rizika se snažíme eliminovat. Po cestě jsme toho hodně probrali, organizačně Vasyl řešil změnu, kde se sejdeme, Ivan z Ostravy auto přivezl na místo, kde jsme to stihli dříve, abychom tu půlnoc stihnuli.
Průběh řady předchozích i budoucích organizačních procesů na cestě a po ní mě utvrdila o způsobu práce Vasyla, musím říci, že je pro mne inspirujícím člověkem. Má ve své komunitě přirozený respekt, se kterým zachází citlivě. Jde za výsledkem, který má hodnotu. Ostatní dokáže strhnout, organizuje projekt a současně s pokorou přizná, pokud něco neumí. Přenese pravomoc a zodpovědnost na jiného v týmu, který potom nepotřebuje moc vnější motivace, udělat potom věc co nejlépe.
Poblíž Ostravy zastavujeme na čerpací stanici a čekáme na Ivana. Po příjezdu Ivana tankujeme a vyrážíme na cestu, první seznámení s autem. Řídím auta asi 35let a když jsem byl mladý, tak jsem jezdil v autech v podobném stavu, byl to pro mne návrat do minulosti. Jednalo se o offroad pickup s dvojitou kabinou, tedy korba je o něco menší než u jednoduché kabiny, zase v autě může jet více lidi. Auto mělo velmi nepřesné řízení, vlastním offroad, kde je prostě přesnost řízení vlastností, která je vyvážena něčím jiným, ale tady to bylo opravdu hodně. Vůz měl slabší brzdy, nefunkční rádio, absenci klimatizace. Co pozitivního o autu říci, auto jsem si po 2000 km moc oblíbil a dal jsem mu jméno David po mém synovi.
Na hranice jsme přijeli o půlnoci, jen o málo jsme nestihli platnost převozních značek, což nám naštěstí prominuli. Na slovenské straně hranice jsem vnímal odměřenost, čekal bych více ochoty pro lidi, kteří chtějí pomáhat. Na ukrajinské straně se kontroluje stav km, obsah nádrže PHM, protože rozdíl cen na Ukrajině a v EU je markantní a hlídá se, aby toho nikdo nezneužíval. Informace o přechodu hranice a údajích o palivu se zadávají do registru a sdílí, takže i kdyby někoho napadlo přejíždět hranice zpátky s doplněnou nádrži, tak to bez dodatečného cla nepůjde. Na Ukrajině stojí litr benzinu nebo nafty cca jeden dolar, což je skoro polovina našich cen, hned za hranicemi tankujeme obě auta do plné, všechny náklady platí Vasyl ze svého.
První etapa mojí týdenní cesty pomalu končí, po přejezdu hranic nás čeká asi 100 km do Vasylova bydliště, kam přijíždíme asi v 5 hodin ráno. Jdeme spát, dostávám k dispozici pokoj, pokračování zítra. Spal jsem asi 2 hodiny a vzbudil jsem se o sobotě do spícího domu, šel jsem se projít ven a seznámit se s Brunem (pes). Ráno jsem se postupně seznámil s celou Vasylovou rodinou, manželkou Alenou, která mi hned nabízela snídani, malou dcerou Sofií, která je neposedná a zvídavá malá slečna, větší Dášou, která se hned o Sofii starala, synem Denisem, který pomáhal celé odpoledne babičce na zahradě. Vasyl je doma málo, Alena se musí postarat o fungování celé rodiny, jsou bezvadní, je vidět, že mají mezi sebou velmi silné vztahy a Vasyl má v nich oporu a naopak.
Druhá část
Další den jsem si mohl konečně za světla prohlédnout okolí západní Ukrajiny. Za humny se tyčí husté lesy nádherných Karpat, bylo by lákavé se tam vydat, ale náš program byl jiný, zajišťovali jsme svoz dalšího materiálu a čtvrtého řidiče. Měli jsme den času před odjezdem na východ. Ke každému autu musí být optimálně dva řidiči, cesta ze západní Ukrajiny až na východ je prakticky bez zastávek, důvodem je bezpečnost, čím kratší dobu v těchto místech strávíte, tím menší podstupujeme riziko.
První cesta pro podporu byla na západní Ukrajině do humanitární organizace, kterou vede paní Vira. S Vasylem mají vřelé vztahy, pojí je přátelství, vzájemná úcta a respekt. Kromě podpory v podobě trvanlivého jídla, spacáků a dalšího vybavení, které Vasyl vybírá z toho, co je k dispozici na místě, jsme řešili čtvrtého řidiče. Manžel paní Viry, jmenuje se Ivan, který nemohl odjet a bylo mu to moc líto, nakonec odjel jako řidič s dalším autem, které jelo za měsíc. Musím říci, že z paní Viry vyzařuje dobrá duše, koresponduje to s tím, co pro ostatní dělá. Je přirozená, přitom velmi silná žena, která si je jistá tím, co dělá, věci pomáhat je oddána.
Do organizace přicházeli další lidé a přinášeli vybavení, které jsme nakládali do auta, fotili se s dárci a dokumentovali převzetí. Přišel tam pán, se kterým v předchozích týdnech Vasyl řešil výrobu maskovacích síti, které jsou potřeba na ochranu techniky dodané ze západu. Dali jsme si kávu a poseděli venku, všichni mluví jen o pomoci, o organizačních věcech, bez znalosti řeči chápu jen témata. Mluví o tom, co se děje na frontě, mají plné telefony fotek a videí, které sdílejí a komentují. Tady jsem teprve pochopil, co je stříbrná země SOHTASH. Že znak není o bojové jednotce, ale o podporovatelích ze západní Ukrajiny, kteří mají své příbuzné, kamarády, nebo sousedy na frontě. Protože tam nejsou s nimi, tak jim „alespoň“ pomáhají a samozřejmě se jich osud bezprostředně týká. Teď už to není o pomoci jen jim, ale počet podporovaných jednotek se rozrostl na více než deset, je to principiální věc, ověřili si, že to funguje a je to potřeba. Vasyl navíc studoval stejně jako jeho žena Alena v Oděse, takže to je další místo odkud má kontakty v armádě. Vasyl mi vysvětluje, jak je to s chápáním války na Ukrajině. Volal mu spolužák, který je prorusky smýšlející, ptal se ho, proč se bráníme!? Dalším lidem na západní Ukrajině válka do života zatím významně nezasáhla, priority mají stále jinde. Pak jsou ostatní, motivovaní bránit svojí zemi, kteří buď bojují na frontě, nebo aktivně pomáhají.
Jedeme do školy a informujeme, že ráno v 8 hodin odjíždíme na východ. Paní učitelka domlouvá vyzvednutí dárků od dětí, které malují obrázky a dávají různé dárky, aby vojákům připomněli tu lepší stranu a dodali jim sílu a motivaci do dalšího boje. Připravujeme auta, skládáme podporu, večeříme společně s rodinou, pijeme místní víno, které je moc dobré, povídáme si a jdeme brzy spát, čeká nás dlouhá cesta. Redukuji ještě své vybavení, protože nebudu zdaleka tolik věcí potřebovat a je zbytečné tím zabírat prostor v autě.
Ráno odjezd, krátká zastávka pro dárky od dětí. Já zůstávám v autě a pozoruji, jak Vasyl přebírá podporu. Paní učitelka přišla v národních barvách, je cítit vděk, za to, co děláme. Paní učitelka předává Vasylovi peníze, které ale Vasyl odmítá, nemusím slyšet, co si říkají, sedím v pickupu a jen se utvrzuji, že lidé, se kterými jsem se vydal na cestu mají silnou motivaci, nejsou tady žádné kompromisy, které by kontaminovaly čistotu našeho cíle. Nabíráme Michala, což je můj parťák na cestu, Vasylův řidič přistoupí až na centrální Ukrajině, což je cíl druhé etapy cesty.
Cesta na centrální Ukrajinu je dlouhá cca 1200 km, vyjeli jsme v 8hod ráno, cesta byla opravdu dlouhá. Michalovi nebylo dobře, hodně času prospal, je dobrosrdečný, kdykoliv je potřeba něco udělat, okamžitě se toho chopil. Já jsem nakonec řídil většinu cesty, auto nebylo jednoduché na ovládání s ohledem na jeho stav a stáří. Už jsem ho měl v ruce a nechtěl jsem se vzdát odpovědnosti, že ho dovezeme a předáme na frontě, byl to můj cíl, byl jsem si jistý, že tu práci udělám nejlépe. S Vasylem jsem se nakrátko rozdělili, on jel vyzvednout další podporu a my jsme pokračovali s Michalem napřed. Michal jezdí na východní Ukrajinu pravidelně už od počátku konfliktu, takže cestu dobře zná a navigátor byl bezchybný.
Do cíle druhé etapy jsme dorazili asi ve 22 hod a měli jsme čas udělat pauzu a doplnit materiál a řidiče do Vasylova auta. Navíc bylo žádoucí zdržet se i z důvodu načasování cíle ve třetí etapě na čas setkání, plán byl dorazit na místo setkání dopoledne a ve 14hod se vydat na cestu zpět. Celé plánování cesty bylo na týden, ale komplikace v délce jednoho dne jsou běžné a může se něco pokazit významněji. Na centrální Ukrajině jsme měli zastávku u Andreje, což je podnikatel, jehož jednou z rolí je organizace humanitární podpory pro vojáky na frontě. Ukazoval mi na fotkách, jak upravují pickup na montáž kulometu na korbu. Pak došlo na grilování na ohni, pití, které jsem neomítnul, i když jsem měl řídit. Bylo to ve velmi přátelské atmosféře a na počest kamarádů, kteří se už z bojů nevrátili. Druhá etapa skončila, přidali jsme dalších 1200 km.
Třetí část
Poslední etapa byla nejobtížnější. Vzdálenost sice byla jen asi 300 km, ale jeli jsme v noci. Nevím, kolik checkpointů jsme po cestě potkali, ale bylo jich dost, některé jsou na mostech, vjezdech do měst, některé jsou obsazené a jen se pomalu projíždí, někde probíhá kontrola. Stav komunikací směrem na východ se výrazně zhoršuje. V posledních 80 km od fronty už se o silnicích moc mluvit nedá. Auta objíždějí díry a když to nejde, tak jimi projedou, někdy je to poslední díra a auto tam zůstane stát rozbité.
Jsou auta, které provozují kličkováni a jiné volí cestu vysoké rychlosti, novější Hilux jsem viděl takto proletět kolem, je neuvěřitelné, co auta vůbec jsou schopné vydržet. Vasylovo auto je každou chvilku v servisu, protože ujede velikou porci kilometrů a podmínky jsou to pro techniku nemilosrdné. V paměti mi utkvěl příjezd asi v 5 hodin ráno do Dnipra. Je to město, které se nevzdalo ruské invazi, je to první velké město, které vydrželo nápor Ruských okupantů, nicméně je hodně poškozené. Je to město duchů, alespoň tak to brzy ráno vypadalo, lidé v ulicích vypadají zoufale, koleje tramvají jsou zničené, prakticky všechny ulice uvnitř města až na hlavní tahy vypadají děsivě. Pouštěl jsem někde člověka přejít a bylo to bez reakce a emocí, vůbec ten průjezd Dniprem ráno byl depresivní zážitkem.
Při cestě dále na východ jsme projeli do míst, kde už probíhá aktivní fáze bojů a zaujala mne tam jídelna. Je to za checkpointem, kde už převažuje přítomnost vojáků a civilisté už tam jsou jen ti, co před válkou neutekli, jídelna je otevřená 24/7. Když tam přijde voják nebo civilista, dostane zadarmo najíst a to kdykoliv. Je tam polévka, hlavní jídlo a dlouhý stůl různých příloh a ingrediencí k ochucení. Na stěnách visí vlajky, různé insignie jednotek, které tam nechávají vojáci jako dárky, stěny jsou jich plné. Obsluha je rychlá, najít se za 5 minut. Když přicházíme do objektu, vypadá jako prodejna potravin na vesnici, kde mají omezený rozpočet na údržbu, uvnitř ale šlape jako dobře namazaný stroj. Po vstupu, v předsálí jídelny se připravují suroviny, dvě ženy loupou brambory, cibuli a nevím co ještě. Zaujalo mě, jak je všechno podřízeno výsledku, možná moje překvapení není na místě, ale já jsem to viděl z pohledu, kdy restaurace fungují na komerční bázi, nechat zákazníka čekat je normální, tady to je válka a čas má svoji cenu, všechno funguje jinak.
V poslední části cesty jsou vidět opuštěné a zničené budovy od průchodu Rusů nebo útoků dělostřelectva, raket, nebo dronů. Na druhou stranu je neuvěřitelné, že i v místech, kde je fronta skutečně nadosah, zůstávají civilisté, a to nejen staří lidé, ale i mladí s dětmi. Jedním z důvodů změny chování civilistů je kvalitní protivzdušná obrana, která dokáže většinu raket nebo dronů zničit. Při naší cestě zpět, došlo k sestřelení dronu v Dnipru, který dopadl asi 100 m od hlavní silnice po které jsme jeli, na centrální Ukrajině jsme zažili poplach protivzdušné obrany. Nikdo se už ale neschovává, nikdo na něj ani nereaguje, věří, že protivzdušná obrana zafunguje. Z vyprávění Vasyla v roce 2022, se při útocích dělostřelectva protivníka chvěla zem, schovávali se ve sklepích při útocích raket, které dopadly na civilní objekty, to se dnes už naštěstí neděje, z tohoto pohledu je namístě ocenit odvahu, s jakou se na východní frontu Vasyl a jemu podobní podporovatelé vraceli na počátku invaze.
Přijíždíme do Kramatorsku a o pár kilometrů níže do okolí města Druzhkivka, což je místo předáni pomoci. Poslední fázi Vasyl přejíždí mimo cesty, cesta po silnici je tak špatná, že bychom auta rozbili, proto jsme museli mimo cestu. Cesta je prašná, auto naše plíce zásobuje prachem, protože přední dveře prakticky netěsní, Vasyla před sebou už za oblaky prachu prakticky nevidíme, musíme být opatrní, abychom nezpůsobili nějakou škodu.
Dojíždíme na první místo setkání, je zde tolik pickupů, že jsem jich tolik v životě neviděl. Setkáváme se postupně se třemi jednotkami, kteří dostávají materiál, který si vyžádali, a ještě něco navíc. Druhá zastávka je u nějakého funkčního obchodního centra, kolem nás je desítka zelených aut, jako je ta naše, ale daleko lépe vybavených pro práci na frontě. Dochází tam ke střetu nějakého provokatéra, který hází kameny na vojenská auta, vojáci ho chytí a umravní, ale všem ve slušnosti, nezneužívají převahu, řeší problém v klidu. Po chvíli se uklidní a může jít. U obchodního centra je vojáků opravdu hodně, řekl bych klidně stovka, předáme druhou část podpory a jedeme na poslední, kde předáme i auto.
Bude se mi po něm stýskat, píší mu fixou na kapotu jméno David a loučím se, ujeli jsme spolu skoro 2000 km a dovezlo nás bezpečně domů.
Pozdrav vojáků je u všech stejný, podají ruku otevřenou dlaní jako mezi přáteli. Neformálně a poplácají Vás po zádech a řeknou něco jako hodně zdraví, udělají to všichni všem, velmi srdečně. Posiluje to vzájemné ujištění, že si vážíme, že oni bojují i za nás a oni jsou vděční za každou pomoc, kterou díky našim dárcům přivezeme. Je to na závěr odměna, splnili jsme úkol a doručil jsme co jsme měli, začala dlouhá cesta zpět.
Závěr
Ze třetí etapy jsme přidali asi 300 km, celkový počet km z Prahy byl asi 2400 km. Hned na nás padla únava, kromě Vasyla, který řídil, jsme všichni usnuli. Je to vidět na našem videu z cesty zpět. Vasyl popisoval, že existuje systém evidence žádostí o dopravu vojáků a materiálu, aby se využily zdroje, takže když někdo jede z nebo do centrální Ukrajiny muže využít tuto spolujízdu, tak se k nám dostal voják na cestu zpět a z materiálu rozbitá převodovka.
Vojáka jsme nabrali a vezeme ho na centrální Ukrajinu. Byl slušný, vzorně oblečený v uniformě, mladší, vyšší hubený mladý muž, je z dělostřelectva. Při zastávce po cestě ho Vasil požádá o podpis na ukrajinskou vlajku, kterou vozíme pro štěstí vpředu u předního skla, voják se nám ochotně se nám podepisuje. Dodatečně se od Vasyla dozvídám, že to byl velitel 59. brigády ozbrojených sil Ukrajiny, má nemocnou babičku a má jen jí to dostal opušťák, aby jí mohl pomoci a být s ní, protože nikoho kromě něj nemá.
Během cesty mu na mobil chodily informace a ten je promptně kontroloval a několikrát řešil a pravděpodobně z cesty dával instrukce dál. Všichni lidé, co jsem poznal pracují pro Ukrajinu 24/7 a v prioritách mají v tomto ohledu jasno. Když s Vasylem probíráme organizaci, říká mi promiň, já jsem v duchu s kluky vpředu a věci, někdy vidím z jiného úhlu, než si vyžaduje situace z pohledu z Čech. Není to jeho slabina, je to důkaz, že svoji práci pro svoji zem a kamarády dělá srdcem.
Nesporná výhoda Ukrajinců je také v kompetencích, které v rekordně krátké době Ukrajina získala. Už od 2014 je ve válce vylepšovala, vyvíjela nové systémy. Ten voják z artilerie byl schopen bez dalších dotazu dělat rozhodnutí a posílat instrukce, to byla ukázka horizontálních přístupu, kterou popisuje v rozhovoru pan Jefim Fištejn v praxi.
Na centrální Ukrajinu jsme dorazili v noci, vysadil druhého řidiče, předali převodovku a vydali se na západní Ukrajinu.
Cestou zpět jsem řídil Vasylovo auto už jen pár hodin, byl jsem hodně unavený a necítil jsem se připraven, přijeli jsme na západní Ukrajinu další den odpoledne. Protože Vasylovo auto bylo nutné dát do servisu a Vasyl se tak nevracel do Čech hned, rozhodl jsem se jet „taxíkem“, což je přezdívka autobusového spoje mezi západní Ukrajinou a Prahou. Spoj jezdí skoro každou hodinu, jak říká Vasyl, častěji než Liberec - Praha, proto ta přezdívka. Bylo minimum času, rychle jsem se sbalil, respektive jsem Vasylovi připravil k dovozu moje věci a vzal si pouze osobní věci do příručního batohu, rozloučil se s rodinou Vasyla a vyrazil na autobus.
Cesta autobusem byla dlouhá 18hodin, přijel jsem na Florenc a zažil jsem ten dar pokory, kdy máte možnost díky brutálnímu rozdílu zážitku se opravdu radovat z maličkostí a cítit vděk, za to, co máte. Vystoupil jsem z autobusu a byl jsem šťastný, že jsem doma, nic mě nerozčilovalo, věci, které se ostatních a dříve i mne dotýkaly, byly tak nepodstatné a vůbec mně nezasáhly. Cítil jsem se šťastný a cítil jsem, že vím přesně, co je můj další cíl a co musím udělat.
Poznal jsem na Ukrajině Vasyla, jeho rodinu, paní Viru z humanitární organizace, Ivana, Andreje, Michala, spojuje je dobré srdce, odhodlání pomáhat své zemi, bránit lidské hodnoty, když si to na vlastní kůži ověříte, je těžké necítit povinnost se k pomoci připojit, už se Vás to týká osobně. Když dostávám od Vasyla videa z fronty, které nelze pro svoji brutalitu a syrovost sdílet, dokážete pochopit, že oni už nemohou zpátky, je to jako když jdete cestou a boční cesty se zavírají a cesta je čím dál užší, že se ani neotočíte a musíte jít pouze dopředu. Když Vám zabijí někoho z rodiny, přátele, souseda, kterého jste znal osobně, když máte před očima důkazy, jaká zvěrstva Rusové napáchali a stále dělají, pak už není prostor pro nějaké kompromisy a slitování. Rusové musí pryč z Ukrajiny a ten odpor a odhodlání s časem a brutalitou nepřítele spíše v Ukrajincích roste, a to i když jsou vyčerpaní, jsou odhodlaní vytrvat.
V okolnostech, které se často vymykají normalitě Vasyl říká, je třeba pochopit, že tohle je válka. Já bych k tomu dodal, že jestli válku nechceme, musíme bojovat, protože když nebudeme bojovat, staneme se sami obětí. Bojovat můžeme tím, kdo co nejlépe umí ve prospěch vítězství Ukrajiny, finanční, věcnou podporou, informační v boji s propagandou, která je velmi nebezpečná. Rychlost a intenzita podpory rozhoduje o ztrátách na lidských životech, jak říká Jefim Fištejn, západ zapomněl umět vítězit, válku na Ukrajině nechápe, čím dříve se toto změní, tím dříve bude spravedlivý mír.
Je možné i v tomto najít naději, na straně dobra je nejsilnější zbraň a tím je motivace. Tuto munici máme na své straně my, nebýt lhostejný a bojovat, jak umíme, posilovat tuto motivaci porazit zlo, i za děsivou cenu na životech a utrpení lidí. Ani my nezůstaneme bez odměny, zachováme civilizaci pro sebe a své děti, jak jsme ji znali, nebo třeba s poučením i lepší a nestaneme se otroky cizích zájmů, což by nebylo ani k žití.
Ukrajina je velká a krásná země, Ukrajinci jsou odvážní, odhodlaní a bojují za naše hodnoty, poznal jsem tam lidi, na jejichž osudu mi záleží.